Našeptávač z Aphasi

 

Malá ochutnávka

    „Hej, kam jedeš! Zase se kocháš krajinou?“ zakřičel Láďa na Pavla, který řídil jejich auto a na kruhovém objezdu odbočil na výjezd, kterým jezdí do práce, a ne do hor, kam měli namířeno. Nejspíš jako vždy se nevěnoval řízení, ale přemýšlel nad nějakou myšlenkou, která ho právě napadla.

    „To já jen z taktických důvodů,“ vymlouval se, „kdyby nás někdo sledoval, tak si ho všimnu nebo jej alespoň zmatu.“

    „Ty jsi ještě neslyšel, že se dá v pohodlí domova zjistit, kde se kdo pohybuje? Stačí znát číslo telefonu a Google ti ukáže trasu i se zastávkami.“

    „Jo, slyšel, ale já nemám telefon.“ Uvědomil si, že ho nechal doma na stole a hned se chopil chabé výmluvy. Neměl to v životě moc jednoduché. Bydlel u pěstounské rodiny a setrval v ní i přesto, že již pár let pracoval v nedaleké automobilce. Kromě „strejdy“ Ládi neměl nikoho.

    Než si ho vybrala současná rodina, bydlel v dětském domově. Nepamatoval si, kdo byli jeho rodiče, ani kde bydlel. Jediné, co mu z dětství zbylo, byl nepříjemný sen. Vracel se mu téměř pravidelně: viděl v něm nějakou ženu, nejspíš maminku, jak otevírá vstupní dveře. Ve chvíli, kdy vznikla malá škvírka, někdo do nich strčil tak silně, že bouchly ženu do tváře. Ta upadla a začala krvácet. Chtěl jí běžet na pomoc, ale nemohl. Někdy jej někdo držel a odnášel pryč, jindy se nedokázal pohnout z místa. Prostě tak jak to ve špatném snu bývá. Ale tenhle sen jej netrápil. Myslel na něco zcela jiného, i když to taky mělo počátek ve snu.

    Včera po noční směně, okamžitě jak usnul, měl vidění, ve kterém byla mladá dívka. Pěkně oblečená, vypadala příjemně. Seděla za stolem v malém hotelovém pokoji. Ruku měla na notebooku a promítala na stěnu nějakou fotografii. Neviděl, kdo na ní je, protože vše viděl ze směru, jako by se z té stěny díval. Pak se ozval muž, který stál vedle.

   „To po nás nemůžete chtít, platíte sice velmi dobře, ale oddělat ho uprostřed rušné ulice je nebezpečné.“

   „Nejen oddělat, přeji si, abyste jej zastřelili,“ řekla dívka, aniž otevřela ústa.

   „Zastřelit to je spousta hluku, nešlo by jej píchnout nožem do ledvin? Mám s tím dobré zkušenosti,“ ozval se druhý, o něco mladší mladík. Pak se naklonil k uchu svého kolegy a zašeptal:

    „Jak to, že ji slyším, když vůbec nemluví?“  Druhý muž to přešel mlčením.

    „Vy mi asi pořád nerozumíte. Já si u vás objednávám vraždu to-ho-dle člověka a mám k tomu podmínku, že musí být zastřelen. Pozítří vám zavolám, na které ulici ho najdete. Měla by to být rychlovka. Přijedete, vytáhnete bouchačky, namíříte, bum, bum a mladík se skácí k zemi. Vy nastoupíte do předem připraveného kradeného auta a pádíte pryč.“ Dívka, i když celou dobu vášnivě gestikulovala, svá ústa neotevřela.

    „Mně běhá mráz po zádech, pojďme pryč,“ zašeptal mladík do ucha.

    „Dobrá, polovinu předem a druhou hned jak práci dokončíme.“

    Dívka ukázala rukou na tašku vedle stolu. Muži ji vzali a rychle odešli. Když bouchly dveře, vstala a šla ke stěně. Pavel měl pocit, že se dívá přímo do jeho očí.

    „Tak co, jsi to ty, nebo mám hledat někde jinde?“ prohlásila, ale tentokrát to byla její vlastní řeč. „Vím, že jsi to ty. Už mi neutečeš, chlapečku.“

    V té chvíli se probudil, samozřejmě celý zpocený, a celý den nad tím přemýšlel. Netrápila jej surová vražda; ta byla nejspíš pozůstatek z nějakého filmu. Zaujalo jej, jak ta žena komunikovala s těmi muži. Nejspíš jim podsouvala své myšlenky tak dokonale, že ji naprosto zřetelně slyšeli. V té chvíli si uvědomil, jaká touha se v něm objevila, jak hodně touží mít takové schopnosti. Je to snad telepatie nebo je jen fantastik?

   V této chvíli musel s přemýšlením skončit a věnovat se řízení. Právě dokončoval kolečko na kruhovém objezdu a snažil se tentokrát odbočit správně do Beskyd.

   „Tak nám kdykoli mohli dát čip na kapotu a nemuseli jezdit za námi jako idioti.“ Láďa dobře znal Pavlův neduh. Mockrát jej probírali a zkoušeli i různá cvičení, aby jej mohl mít pod kontrolou. To, že se Pavel vymlouvá, jej trochu namíchlo; měl rád upřímnost.

   „Takže rychle zkontroluj všechna auta, která jedou za námi a zapamatuj si jejich barvu, typ a espézetku,“ nařídil se sarkastickým podtónem.

   Pavel zachoval klidnou tvář a začal jmenovat: „Bílá Škoda Favorit, myslím, že na konci byla šestka, červený Tucson 9T5 jo, a ještě se objevil černý medvídek,“ Pavel už ve zpětném zrcátku luštil espézetku „2 B nebo 8, nějak mi to splývá.“

   „Věnuj se raději řízení, stačí, že jedeme správným směrem,“ Láďa mávl rukou dopředu a zabořil se do sedadla.

   Konečně dojeli k lesu, zastavili na krajnici, vytáhli košíky a vydali se do hlubin lesního porostu. V těchhle končinách už párkrát byli, takže jejich kroky směřovaly k místům, kde čekali, že houby porostou. A taky že rostly; však včera sprchlo. Očistit, uložit do košíku a hurá na další místo.

   Opodál zapraskaly větvičky. Oba se jako na povel otočili tím směrem. Nebyl to divočák nebo medvěd, který se tu prý potuluje, ale mladý pár v maskáčích, který určitě nezajímaly houby, ale láskyplné slunečné dopoledne.

   „Láďo, nebudeš se mi smát?“

   „Smál jsem se ti někdy?“

   „No asi ne, ale mě je to trochu trapné.“ Pavel sklopil hlavu, jako by se styděl.

   „Trapné?“ Láďa zdvihl obočí, pak otočil hlavu směrem k mladému páru. „Že by nějaké děvče?“

   Sklopil hlavu ještě víc a nohou posunul šišku.

   „Tak povídej, Romeo, copak se stalo?“

   „Hej, hej, říkal jsi, že se nebudeš smát!“

   „Promiň, tak povídej.“

   „Dneska, nebo teda v noci, nastoupila na linku nová slečna, ale fakt pěkná, černé vlasy, hluboké oči, když se na mě podívala, málem jsem se v nich utopil.

Dělala o pár pozic přede mnou. Ale věnovala se své práci a ani se na mě nepodívala. Tak jsem ji začal hypnotizovat. Pořád jsem se díval a nic. Tak jsem na ni v myšlenkách volal: „Hej, otoč se!“ A zase nic. Pak jsem se trochu soustředil a poslal jsem jí myšlenku: Dívko s černými vlasy, podívej se za sebe. A ona se ohlédla.

   Já jsem zčervenal a dělal, že usilovně pracuji. Pak jsem to po svačině ještě jednou zkusil a zase se na mě podívala. Já mám asi telepatické schopnosti.“

   Láďa se na Pavla nevěřícně podíval. „Telepat, jo? Spíš náhoda, ne?“

   „Jasně, že telepat. Hele, ukážu ti to, pošlu jí myšlenku,“ kývnul hlavou k mladému páru, „aby mu dala pusu. Sleduj.“

   Pavel zavřel oči, zvážněl a jen jemný pohyb rtů naznačoval, že něco v mysli říká. Milenecký pár seděl na pařezu kousek od nich, kluk držel dívku kolem pasu. Dívka se na hocha podívala a dala mu pusu na tvář.

   „Viděl jsi to?“ zvolal radostně Pavel.

   Láďa jen mávl rukou a prohlásil: „Náhoda.“

   „Včera ráno jsem měl sen a nějaká žena takhle mluvila a oni jí rozuměli. Tak sleduj ještě jednou.“ Opět zavřel oči, začal se soustředit

a PRÁSK.

   Dívka z ničeho nic dala chlapci takovou facku, až to polekalo i ptáky ve větvích.

   Láďa se začal smát: „To jsi chtěl?“

   Pavel zůstal koukat s otevřenou pusou.

   „Ty jsi jí vnutil myšlenku, ať mu dá facku?“ zeptal se se smíchem Láďa.      

   „Vidíš, říkal jsem ti, že to byla náhoda nebo jen sen.“

   Pavel zavřel pusu a pokýval hlavou. Otočil se a pokračoval směrem k dalšímu tajnému místu, kde rostly ty největší praváky. Láďa pořád s úsměvem na rtech vykročil za ním.

   Po chvíli se ohlédl a po tváři mu přeběhl zamyšlený výraz. Očima zalétl k mladému páru, chvíli se na nich zastavil, pak se otočil a dál pokračoval za Pavlem.

   Proto neviděl, jak se chlapec nechápavě ptá dívky, proč jej udeřila, když jí vyznával lásku a dívka se slzami v očích ho prosila za prominutí, že jej špatně pochopila. Co už neprozradila, bylo, že se jí v hlavě objevila divná myšlenka, která vše překroutila.

   Také neviděl, jak se na protějším svahu někdo zvedá ze země. V rukou má dalekohled a pozvolna se vydává stejným směrem. Žádný košík, žádné houby, jen tvář otočená za Láďou a Pavlem.

   Ti si však hleděli svých košíků, které se docela rychle plnily houbami. Mírným obloukem se vraceli k silnici. Opět se ozvalo tiché prasknutí, ale takové zvláštní. Pavel se automaticky ohlédl a koutkem oka uviděl stát dva muže, kolem nichž se vznášela namodralá aura, která pomalu pohasínala. Než mu oči dostatečně zaostřily, strhly ho Láďovy ruce k zemi.

   „Au,“ zanaříkal strejda, „něco mi prasklo v kotníku, podívej se mi na něj,“ zaprosil a nenápadně sledoval oba muže.

   „Kam jsi mě to přenesl, ty nemehlo? Říkal jsem do Stromovky, to je v Praze, a ty mě přeneseš někam mezi stromy do lesa! To sis nenastudoval fotografii Stromovky? Byl to domácí úkol. To snad není pravda!“ rozčiloval se asi učitel na svého žáka.

   „Je, hele, živí živáčci,“ místo omluvy prohlásil žák a ukazoval směrem k Láďovi s Pavlem.

   „Jo, na rozdíl od tebe jsou ještě živí, protože tebe nejspíše nechám ztratit v nicotě. Dělej, než nás uvidí, nemáme s sebou našeptávače, aby je nechal zapomenout, že nás viděli. Přenes nás zpátky do školy. To snad zvládneš.“

   Učitel se chytil žáka. Opět zaznělo prasknutí a oba se stali průhlednými, až se úplně ztratili.

   Pavel nic z toho neviděl, protože jej Láďa schválně zaměstnával svým kotníkem. Když vše utichlo, pomalu se postavil a prohlásil: „Už to tolik nebolí, asi jsem jen špatně šlápnul.“ Otočil se a pokračoval cestičkou směrem k silnici.

   Cestou míjeli jiná zaparkovaná auta, třeba červený Tucson 9T5 nebo ten černý Mercedes. Kluci však byli příliš zaneprázdněni, než aby si všímali, kde kdo parkuje.

   Našli své auto, naložili koše, nastoupili a Pavel se rozjel domů. No, domů. 

Někdo řekl, že ,doma není tam, kde bydlíš, ale tam, kde ti rozumějí´. Pavel bydlel u pěstounů už asi 15 let, předtím v nějakém dětském domově a ještě předtím…. To už si nepamatoval, snad byl u svých rodičů, kteří prý zemřeli asi při autonehodě. Každý říká něco jiného a Pavla už přestalo bavit ptát se pořád dokola. Byl spokojený s náhradní rodinou. Sice pořád cítil, že je jakoby navíc, ale už si zvykl. Jediný, kdo měl Pavla opravdu rád, byl jeho pes. Malý boloňský psík, který byl s Pavlem už odnepaměti.

   Když dorazili domů, vyrazil jim naproti, malý chundelatý a celý bílý pejsek. Pavel jej našel opuštěného někde na ulici. Nikdo se k němu nehlásil, tak si jej nechal. Původně mu dal jméno Beruška, jenže pejsek takové jméno odmítal, nechtěl na něj reagovat. Když pak přišel na návštěvu strejda Láďa, podíval se na psíka a bylo mu hned jasné, proč nechce poslouchat.

   „Vždyť je to přece pes, a ne psí slečna, a ty mu nutíš dívčí jméno Tak se nediv, že se uráží. Vymysli mu nějaké chlapské jméno.“

   „No právě, vždyť je to jenom pes, může mu to být jedno,“ odbyl jej Pavel a podíval se na pejska. Ten tiše zavrčel.

   „Vidíš, není mu to jedno, dělej, vymysli mu nějaké,“ nutil Láďa Pavla.

   „Chlapské jméno? Vždyť je to jenom boloňák, a ne vlčák. Budu mu říkat Boloňák a basta.“

   „Haf“ souhlasil pejsek Boloňák a jméno bylo na světě.

   Boloňák byl asi nejposlušnější pes pod sluncem. Jeho rasa je „postelový“ typ, v kohoutku 27 cm a spíše klidné povahy. Dělal přesně to, co po něm Pavel chtěl. Jako by mu rozuměl. Ani cvičit s ním moc nemusel. Vysvětlil mu, co od něj chce a Boloňák to udělal.

   Každá návštěva, která přišla, byla důkladně prokontrolována – očichána – a prohlédnuta přísným pohledem malého chundelatého pejska. A běda tomu, jako například Pavlovým spolužákům, když byť jen z legrace chtěli Pavlovi ublížit. To se z něj stal ostrý pes, ze kterého šel větší strach než z dobrmana.

   Jen Láďa měl velká privilegia. Pes se s ním zdravil, jako by byli sobě rovni. Ne že by Láďa na něj štěkal, ale spíš Boloňák hned nastavil packu a důležitě poslouchal, o čem se spolu baví. Sem tam zavrčel, krátce štěkl. Jak by se připojoval do rozhovoru. Láďa byl pro něj druhým páníčkem.

   Ono Láďa byl vlastně taky trochu zvláštní. Pavel mu sice říkal strejdo, ale rodina to nebyla. Pamatoval si jej ještě z dětského domova, kde mu zařídil tuto pěstounskou rodinu. Od té doby přicházel pravidelně na návštěvy. Později učil Pavla životu v přírodě, což vyhovovalo pěstounskému tatínkovi, který nerad opouštěl svůj „bermudský trojúhelník“ – televize, lednice a kanape. V přírodě se spolu učili poznávat stopy zvěře, rozdělávat oheň bez kouře, vařit na ohništi jídla a také tajně klást oka na zajíce, ale to nikomu nikdy neprozradil. Několikrát se strejdy ptal, jestli znal jeho rodiče, ale Láďa vždy říkal: „Snad jo, ale nepamatuji se.“ To Pavla vytáčelo. Tak znal nebo neznal? Poslední dobou se už nevyptával, pochopil, že mu je stejně nikdo nevrátí, a tak se spokojil s tím, co měl. Náhradního tátu, náhradní mámu a dvě náhradní sestry, které si ho moc nevšímaly.

   Vystudoval gymnázium a pak chtěl pokračovat na vysoké škole. Brzy však zjistil, že učení není jeho silná stránka, a tak si našel práci v nedaleké automobilce. Alespoň už nebyl po finanční stránce na nikom závislý.

   Dnes měl po noční směně a ještě nespal. Houby přece nejlépe rostou zrána.

Rozloučil se s Láďou a v doprovodu Boloňáka odpochodoval do kuchyně. Položil košík na stůl a oznámil:

   „Mami, nesu jídlo, můžeš s tím něco udělat? Já jsem po noční už skoro mrtvý.“

   „To víš, že je dám nasušit. Běž klidně spát.“  „Jo,“ vzpomněla si maminka, „vezmeš zítra Moniku do města na nákupy?“

   „Klidně, ale až se trochu prospím,“ souhlasil a už téměř se zavřenýma očima odešel do pokoje, kde v mžiku usnul.


Webové stránky zdarma